„Že je mu tato hora milá"
V ambitech Svaté Hory — v té kryté arkádové chodbě, kterou projde cestou k bazilice každý poutník — je nad hlavami půlkruhové pole. Luneta. Kolem jejího oblouku běží nápis, a protože sem odjakživa chodili lidé z českých i německých zemí, je hned ve třech jazycích: česky, latinsky a německy.
Ta česká věta zní:
„Podle pověsti dával Bůh často najevo nadpřirozenými zjevy, že je mu tato hora milá."
A pod tím nápisem je namalované, jak to vypadalo.
Andělský koncert nad starou kapličkou
Je noc. Krajina dole je tmavá, kopce sotva rozeznatelné, v dálce vpravo se rýsuje vesnický kostelík.
Uprostřed stojí malá kaplička s vížkou a cibulovou bání. Ne bazilika, ne ambity, ne schody — jen skromná stavbička, jaká na tomhle kopci stávala dávno předtím, než se ze Svaté Hory stalo to, co známe dnes. Tohle je jeden z mála obrazů, který ukazuje místo v jeho úplně původní podobě.
A nad ní se to rozzáří. Panna Maria Svatohorská s korunkou a s korunovaným Ježíškem, a kolem ní andělé s hudebními nástroji — vlevo housle a violy, vpravo anděl s loutnou, další hudebníci, dva putti. Celý nebeský orchestr nad tichým nočním kopcem.
A dole, na oblacích, stojí čtyři děti v bílých košilkách. Dívají se vzhůru. Jedno z nich má nataženou ruku.
Ať už si o pověstech myslíte cokoli, tohle je krásný obraz: hudba, která zní nad krajinou, kterou nikdo nečeká, a děti, které ji slyší jako první.
Co se s ní děje
Barva z té malby opadává.
Barevná vrstva se odděluje od podkladu a odpadává; po levé polovině lunety jsou roztroušené světlé výpadky, další jsou uprostřed. Povrch pokrývá letitá špína, která obraz ztmavila a ubrala mu čitelnost. Při levém okraji, kde český nápis přechází do latinského, je malba oslabená. Kousek nad lunetou je omítka i s malbou vypadaná v celé ploše.
A je tu jedna věc, kterou nelze přejít: nejvíc těch výpadků je kolem andělů s nástroji.
Obraz o hudbě mizí od hudebníků.
Proč to nejde odložit
Tohle je na obnově památek ta nejnepříjemnější věc: u nástěnné malby neexistuje varianta „počkáme si".
Kamennou sochu, která se rozpadá, lze slepit. Omítku lze doplnit. Ale barevná vrstva, která odpadne ze zdi, je pryč nadobro. Nedá se zrestaurovat, protože už není co restaurovat. Dá se jen domalovat podle fotografie — a to už není ta malba, to je její kopie na starém místě.
Každý rok odkladu tedy neznamená, že bude oprava dražší. Znamená, že bude co zachraňovat míň. Restaurátor přijede tak jako tak; otázka je jenom, kolik původní malby na něj ještě zbude.
Velká obnova poutního areálu v roce 2015 se soustředila na fasády, střechy, omítky a schody. Na nástěnné malby v ambitech tehdy nedošlo. Od té doby uplynulo jedenáct let.
Co se udělá
- restaurátorský průzkum a sondy, upřesnění rozsahu poškození a původní barevnosti
- zpevnění a přilepení uvolněné barevné vrstvy — první a nejnaléhavější krok, ten zastaví další ztráty
- odstranění nečistot a nevhodných dřívějších zásahů
- vyspravení narušených omítek
- retuš chybějících míst, včetně dočtení poškozených částí nápisu
- závěrečná konzervace, fotodokumentace a restaurátorská zpráva
Práce provede restaurátor s licencí Ministerstva kultury, postup schvaluje Národní památkový ústav.