Muž, který přišel slepý a odešel vidoucí
Na jaře roku 1632 se do Příbrami vypravil Jan Procházka z Nymburka. Devatenáct let neviděl. Ve snu se mu zjevila Panna Maria a poslala ho na horu nad městem, ke staré kapli, o níž do té doby nic nevěděl. Po třech dnech modliteb u milostné sošky se mu vrátil zrak.
Zpráva o tom prošla celou zemí a udělala ze Svaté Hory to, čím je dodnes — nejnavštěvovanější mariánské poutní místo v Čechách. Jan Procházka zůstal. Usadil se pod svatyní jako poustevník a udělal jedinou věc, kterou uměl: vykopal studnu. Vlastníma rukama, do hloubky osmnácti metrů, aby poutníci, kteří sem začali přicházet po tisících, měli co pít.
Další generace ji prohloubily až na dnešních 78 metrů. Roku 1673 nad ni postavili osmibokou kapličku s cibulovou bání a raně barokním mramorovým portálem — tu, která na jižním svahu areálu stojí dodnes. Poutníci si odsud po staletí odnášeli vodu domů. Byla to voda z místa, kde jeden člověk prohlédl.
Co se se studánkou stalo
Poslední velká obnova Svaté Hory v roce 2015 za 191 milionů korun se ke studánce nedostala. Zůstala mimo, poznamenaná nešetrnými zásahy 20. století.
Okénka, kterými do kaple padalo světlo, jsou zazděná. Původní historické omítky nahradily betonové a cementové vysprávky, které nepropouštějí vlhkost — stavba tak nemůže vysychat a sůl s vodou rozrušují zdivo zevnitř. Samotná studna je zaslepená. Kaple je trvale zamčená, protože není v stavu, v němž by ji šlo komukoli otevřít.
A pak je tu nález, kvůli kterému má tahle oprava zvláštní naléhavost. Průzkum pod pozdějšími nátěry vnitřních stěn odhalil poměrně dobře zachované zbytky lidové figurální freskové výzdoby — mimo jiné fragmenty výjevů s Pannou Marií a Ježíšem. Malby, o kterých se nevědělo. Leží pod vrstvami barvy a betonu a čekají, jestli se k nim někdo dostane dřív, než je vlhkost dokončí.
Co se stane, když to necháme být
Nic dramatického. A přesně to je ten problém.
Studánka se nezřítí. Bude dál stát zamčená, dál bude pod betonem tvrdnout vlhkost a dál se budou pod nátěry rozpouštět fresky, které nikdo neviděl. Za deset let nebude co zachraňovat — bude tu jen prázdná kaplička, kolem které poutníci procházejí a nevědí proč.
Ztratili bychom jediné místo v celém areálu, které vzniklo jako přímá odpověď na to, co se tu roku 1632 stalo. Bazilika je dílem architektů a mecenášů. Studánka je dílem jednoho uzdraveného člověka.
Co obnova zahrnuje
Práce začaly 13. října 2025 a musí být dokončeny do konce roku 2026. Dodavatelem je společnost Solvenda, s.r.o., vybraná ve výběrovém řízení v září 2025; postup schvaluje Národní památkový ústav.
- Odstranění betonových a cementových vysprávek a návrat k vápenným omítkám, které stavbu nechají dýchat
- Restaurátorský průzkum a záchrana nalezených fresek — sejmutí pozdějších nátěrů, konzervace a prezentace toho, co se dochovalo
- Otevření zazděných okének a obnova původního osvětlení interiéru
- Zpřístupnění studny a obnova jejího ústí
- Obnova mramorového portálu, střechy s cibulovou bání a šindele
- Obnova zabezpečení tak, aby studánka mohla být poprvé po desetiletích běžně přístupná poutníkům
Kolik to stojí a proč potřebujeme právě vás
- Celkové náklady: 3 815 130 Kč vč. DPH
- Z toho evropská dotace (IROP): 2 289 078 Kč — zajištěno a schváleno
- Musí zaplatit farnost: 1 526 052 Kč vč. DPH
- Nezpůsobilé výdaje navíc: 74 770 Kč
Dotaci nelze čerpat bez povinné spoluúčasti.
Poslední věc
Jan Procházka nekopal studnu proto, aby se na ni vzpomínalo. Kopal ji, aby poutníci měli co pít. Tři sta devadesát let se o ni někdo staral. Teď je řada na nás.